Významné události čínské historie
Klášter Šaolin
Klášter Šaolin (Malý les) je velmi dobře znám všem, kteří viděli nějaký film o kung-fu, nebo vystoupení mnichů v rámci různých Budo show přenášených i televizí. Ale u tohoto nejznámnějšího kláštera je velmi těžké vystopovat jeho minulost. V čínské historii totiž existovalo více klášterů s tímto jménem v různých lokalitách. Do současnosti se zachovaly pozůstatky některých z nich. Dokonce i jiné asijské okolní státy měly nebo mají klášter podobného názvu.
Podle současných čínských autorit na bojové umění je tím pravým Šaolinským klášterem ten, který se nachází na úpatí hory Song, která patří k pohoří Songshan. Patří mezi pět posvátných pohoří Číny a je s ním spojováno mnoho legend, bájí a pověstí. Leží na severozápadě okresu Dengfeng ve středočínské provincii Henan, která se rozprostírá v oblasti středního a dolního toku Žluté řeky.
Klášter byl postaven na objednávku císaře Xiaowena roku 495 za dynastie Wei (386-534) na počest návštěvy slavného indického mnicha Batuo šířícího budhismus. Jiná verze však říká, že již vznikl za dynastie Západní Chan (206 před n. l.- 24 n. l.) a za dynastii Wei byl pouze opraven a rozšířen. Roku 527 přišel do kláštera Bodhidharma. Byl to 28. budhistický patriarcha, syn indického krále Sugandy a žák mistra Prajnatavy. Když 9 let meditoval v nedaleké jeskyni, výrazně ovlivnil život v klášteře. Na svém putování po celé Číně zde rozšířil své učení, školu čchan (v japonštině zen), která je dnes jednou z nejrozšířenějších forem buddhismu. Mniši v klášteře Šaolin nedokázali dostatečně dlouho meditovat, protože jim chyběla fyzická kondice. Proto do každodenního života mnichů zařadil tělesná cvičení, které kromě zlepšení kondice plnily i sebeobranné uplatnění. Od té doby se datuje rozvoj bojových umění v klášteře.
Zpočátku šlo o napodobování pohybů zvířat a ptáků. Cviky byly předávány z generace na generaci. Stále byly přidávány nové prvky šaolinského boxu. Postupem času jim dokonalé zvládnutí bojového umění přineslo rozkvět a prosperitu. Zde se uvádí příběh 13 šaolinských mnichů, kteří svým uměním zachránili život císaři Tai Zong, který vládl na počátku dynastie Tchang (618-907). Ten jim na důkaz vděku povolil cvičit bojová umění ve všech klášterech. Dále klášteru udělil čestný titul "První klášter pod nebesy". V období prosperity žilo v klášteře až 500 bojujících mnichů. Klášter tehdy obdělával více než 40 ha půdy. Díky svým bojovým dovednostem se mniši účastnili mnoha válečných výprav a tím se podíleli na utváření čínské historie. Prosperita trvala až do nástupu dynastie Jüan (Yuan) (1271-1368), kdy se císařem stal mongolský chán Kublaj. Tehdy začali mongolové ovládat a utlačovat čínské obyvatelstvo. Klášter ztrácí svoji důležitost a je postižen společenskými a přírodními katastrofami. K obnově dochází až o 250 let později, kdy se šaolinští mniši účastní bojů proti japonským pirátům, kteří napadali pobřežní oblasti jihovýchodní Číny.
Šaolinským klášterem procházeli nebo se v něm soustřeďovali mistři různých bojových umění. To ovlivnilo i šaolinské kung-fu, protože převzalo nejlepší techniky ostatních škol a stylů, až vznikl unikátní bojový systém. Ke konci dynastie Ming dosáhlo jejich bojové umění největšího rozkvětu. Šaolinská škola bojových umění zahrnovala stínový box, cvičení se zbraněmi, qigong (dechové cvičení), jízdu na koni a spoustu dalších cvičení. Počet válečných mnichů dosahuje 2 000 a šaolinská škola se stává nejrozšířenější školou kung-fu v Číně.
S nástupem dynastie Čching (Qing) byl klášter pro podporu dřívějších vládců vypálen a většina mnichů pobita mandžuskými vojáky. Několika mnichům se podařilo utéci do hor a pak vytvořili své vlastní styly. Například Hung Gar, Choi Gar a jiné. Některým se podařilo založit další "šaolinské kláštery". Původní klášter Šaolin byl v průběhu dalších 250 let znovu obnoven. Velkou katastrofou však bylo jeho vypálení v období lokálních válek v roce 1928. Požáru padla za oběť většina historických záznamů a klasické literatury a klášter byl hodně zpustošen. K rozkvětu došlo až po roce 1979, kdy začala Čína uplatňovat politiku reformy a začala se otevírat světu.
Ze zachovaných budov patří k nejvýznamnějším Velká hala Chuzuan, která byla postavena roku 1125. Vysokou uměleckou hodnotu v ní mají reliéfy a plastiky zobrazující květiny a ptáky, mrak a draka, bojovníky na kamenných pilířích a z kamene vyrobené krajiny a figury, které působí živým dojmem. Dále se zachovaly budovy postavené za dynastie Ming a Čching. Ve Východní hale a v dalších budovách se zachovaly fresky zobrazující život a historii kláštera. Například "Záchrana tangského císaře 13 mnichy", "Cvičící mniši-Diagram šaolinských kladiv". V Hale tisíce bubnů se zachovala bronzová socha Budhy, freska "Putování 500 učedníků" a prohlubně vyšlapané v podlaze nohami po věky zde cvičících mnichů. Historicky významné jsou i různé nápisy na kamenných deskách zasazených do zdí nebo umístěných na samostatných podstavcích. Mimo vlastní areál kláštera zůstal zachován hřbitov, označován jako les pagod. Do kamenných a cihlových pagod byli pochováváni významní představitelé kláštera. Zachovalo se jich na 240.
Po roce 1979 se stát začal věnovat obnově kláštera Šaolin. Mniši obnovili zvyk cvičit bojová umění. Protože zaniklo mnoho utajovaných technik - vyučovalo se předáváním znalostí z mistra na žáka, ustanovil klášter speciální výzkumný tým. Ten se zabývá studiem různých forem šaolinského kung-fu a dalších čínských bojových stylů.
Nejstarší čínská observatoř
Čínští archeologové v roce 2005 objevili nejstarší čínskou observatoř, jenž je zároveň jednou z nejstarších observatoří na světě. Její zbytky byly nalezeny ve městě Lin-fen v provincii Šan-si (Shanxi). Půlkruhovou rampu obklopovaly pilíře, které označovaly pohyb Slunce a hvězd po obloze.
Stáří tohoto objektu sloužícího k pozorování hvězd vědci odhadují na 4100 let.
Záplavy na Žluté řece
Žlutá řeka Chuang-che (Huang He) je se svými 5464 kilometry druhou nejdelší čínskou řekou. Pramení na Tibetské náhorní plošině ve výšce 4800 metrů nad hladinou moře a svou pouť Čínou končí v zálivu Po-chaj (Bo Hai), který odděluje severočínské pobřeží od Korejského poloostrova. Řeka unáší nezvyklé množství hornin, jílovité částice rozpuštěné v jejích vodách ji zbarvují dožluta, což Žluté řece, na jejíž březích vznikla před pěti tisíci let čínská civilizace, také dalo jméno. Za rok takto přemístí 1,5 miliardy tun materiálu (což odpovídá zhruba polovině hmotnosti celosvětově vytěžené ropy v roce 2004), z čehož tři čtvrtiny doplují až do moře. Díky tomu se každým rokem záliv Po-chaj zmenšuje o několik stovek metrů. Zbylá jedna čtvrtina se ukládá na dně řeky a zvyšuje tím její koryto, proto v současnosti protéká několik metrů nad úrovní okolní krajiny. Stačí tedy, aby se její hladina zvedla nad ochranné hráze, a voda se vyvalí do obrovské plochy. Této skutečnosti dokonce v roce 1642 využila císařská armáda k tomu, aby zatopila město Kchaj-feng (Kaifeng) a potlačila tak povstání. Město bylo zcela zničeno a ve vlnách Žluté řeky zahynulo na 300 000 lidí. Již od nejstarších dob budovali lidé na dolním toku Žluté řeky hráze, kterými se snažili spoutat řeku do jejího koryta, ty se však během posledních tří tisíc let protrhly přibližně 1500x. Za stejnou dobu se trasa řeky změnila 26x. V roce 1194 se Žlutá řeka dokonce rozdvojila a nové rameno se vlilo do Žlutého moře severně od ústí řeky Jang-c´-ťiang. Do původního koryta se ji podařilo vrátit pomocí systému hrází až o 650 let později. Na konci 19. století se vlivem silných přívalových srážek ze Žluté řeky stalo několik mocných toků, které se rozlily po hustě obydlené krajině. V roce 1887 u města Kaifeng několik metrů vysoké přívalové vlny smetly 600 vesnic a měst. Voda později zaplavila dalších 1500 obcí. Podle dobových záznamů se celkový počet obětí odhaduje na 2,7 milionu. Podobná katastrofa se na Žluté řece odehrála i v roce 1931, kdy si vyžádala 4 miliony obětí a v roce 1938 s 900 000 oběťmi. V tomto případě hráze na Žluté řece strhli sami Číňané, aby zastavili japonskou invazi, to se sice podařilo, následky však byly strašné. Povodí Žluté řeky je jednou z nejhustěji obydlených oblastí světa. Boj s nezkrotným vodním živlem zde trvá dodnes, hráze na řece často ční vysoko nad okolí stejně jako umělá koryta, kterými je odváděna voda. Místy tak Žlutá řeka teče nad hlavami zemědělců, jejichž pole jsou zavlažována její vodou.
Zemětřesení v provincii Kan-su 1920
Čínská provincie Kan-su, rozkládající se na úpatí Tibetské náhorní plošiny, je místem častých ničivých zemětřesení. Zdejší půda je převážně sprašová, tedy tvořená směsí jílu a křemene. Spraš je do provincie Kan-su přinášena větry vanoucími sem z pouště Gobi a tento jemňoučký prach se vertikálně usazuje a tvoří strmé svahy.
Za normálních okolností je sprašová půda značně soudržná, což zde žijící lidé odnepaměti využívali k hloubení příbytků - dodnes žije v Číně v oblasti velké sprašové tabule přibližně 80 milionů lidí v jeskynních obydlích. Pokud má dostatek vláhy, je spraš také mimořádně úrodná, takže se lidé snaží zužitkovat každý metr sprašové půdy pomocí soustavy důmyslných teras, jimiž je celé území sprašové tabule protkáno. A kde je v Číně úrodná půda, žije také velké množství lidí.
Všechny tyto faktory sehrály svou děsivou roli, když v noci 16. prosince 1920 provincii Kan-su postihlo nebývale silné zemětřesení o síle 8,6 stupně Richterovy stupnice. Později bylo zařazeno mezi 20 největších zemětřesení v nám známé historii. Otřesy trvaly téměř půl minuty, během které se vytvořily v zemi obrovské pukliny, schopné pojmout celý dům či stádo velbloudů. Lidská obydlí v celé provincii se sesypala k zemi, to nejhorší ale přišlo vzápětí. Při otřesech byla narušena soudržnost spraše a nastal ničivý sesuv, při kterém se hroutily terasy, celé kopce, obytné jeskyně... Jako prachová lavina se valily miliony metrů krychlových spraše a cestou pohřbívaly celé vesnice a města. Například ve městě Sissiang přežili tuto přírodní katastrofu pouze dva muži a kůň. Po tisících umírali lidé také v jeskynních příbytcích.
Tvář krajiny byla změněna k nepoznání. Spraš zasypala města, vesnice a osady v provincii. Silný vítr navíc spraš takřka vzápětí po katastrofě uhladil, což dodalo těmto obrovským hřbitovům děsuplný vzhled. Zmizely terasovité kaskády, zasypané řeky přeměnily údolí na blátivá jezera. Odhaduje se, že toto zemětřesení a následné sesuvy proměnily geografický charakter postižené oblasti více, než kterékoli zemětřesení v moderní historii. Zkáza přitom postihla oblast o rozloze téměř 40 000 km2. Zemětřesení a následné sesuvy půdy zabily 180 000 lidí, dalších nejméně 20 000 zemřelo v následujících měsících na podchlazení a vyčerpání.
Další ničivé zemětřesení postihlo provincii Kan-su v roce 1932, kdy při něm zahynulo 70 000 lidí.
Zemětřesení v provincii Šen-si 23.1.1556
V brzkých ranních hodinách 23.1.1556 zasáhlo severní Čínu mohutné zemětřesení, jehož sílu odhadují seizmologové na 8 stupňů Richterovy stupnice. Nejničivěji se účinky tohoto zemětřesení projevily v provincii Šen-si (Shaanxi). Provincie Šen-si leží v severozápadní Číně a rozkládá se na podloží tvořeném spraší, což je měkká hornina, tvořená usazeninami navátými sem z pouště Gobi. V provincii leží i město Si-an (Xi'an), které bylo v této době počtem více než milion obyvatel největším městem světa. Příčinou obrovských ztrát na životech byla v provincii Šen-si skutečnost, že zde žilo mnoho lidí v umělých jeskyních, vyhloubených ve sprašových stráních. Při zemětřesení se jich naprostá většina následkem sesuvů půdy zhroutila. Následkem zemětřesení byly také mohutné sesuvy půdy a povodně. Z dobových záznamů vyplývá, že zemětřesení v provincii zapříčinilo změnu toku několika řek a zničilo prakticky celou dopravní síť. Z mapy tehdejší Číny zmizely celé vesnice a města. Počet mrtvých se odhadoval na 830 000 lidí, tedy přibližně 60% populace celé provincie Šen-si.
Následky zemětřesení z roku 1556 jsou v provincii Šen-si dosud viditelné
Zemětřesení v severočínském městě Tang šan roku 1976
Milionové město Tang šan postihly první otřesy o síle 7,8 stupně Richterovy stupnice (podle jiných zdrojů 8,2) těsně před svítáním 28.7.1976. Druhý otřes následoval po šestnácti hodinách. Následky zemětřesení byly strašlivé - zasáhlo oblast širokou přibližně 8 km, ve které bylo vážně poškozeno přibližně 80% všech budov a obraz zkázy ve městě Tang šan připomínal scénu po výbuchu atomové bomby. Otřesy byly cítit i ve 160 kilometrů vzdáleném Pekingu, kde popraskaly zdi budov a vysypala se skla z oken. Vláda v obavě z dalších otřesů (následovalo ještě dalších 15 slabších otřesů) vyzvala obyvatele, aby se nezdržovali v domech. Peking se po tomto nařízení proměnil ve stanové město. Neštěstí údajně předcházel výskyt podivných světel a hladina vody ve studních se výrazně zvýšila. Na některých místech dokonce začal ze studní unikat plyn. Bylo pozorováno i podivné chování zvířat, kdy drůbež tři dny před zemětřesením odmítala přijímat potravu a stala se agresivní. Podle oficiálních údajů zahynulo při zemětřesení v Tang šanu 242 419 lidí, vědci však tento oficiální údaj považují za značně podhodnocený a odhadují počet obětí na 700 000 - 800 000. Zemětřesení v Tang šanu je po zemětřesení v provincii Šen-si z roku 1556 druhým nejtragičtějším zemětřesením v historii Číny.
